Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

MĚSTO UPRCHLÍKů, PRACHU A HORKÉHO SLUNCE

26. 10. 2007 18:18:36
Když se řekne Dárfúr, každému se vybaví válečné hrůzy, krev a hlad. Ondřej Horváth pracoval v západním Dárfúru půl roku jako administrátor-logistik Lékařů bez hranic (Médecins Sans Frontières, MSF). Jeho svědectví z vesnice Habila není pouze o utrpení, ale také o pestrém, přesto mnohdy jednotvárném životě pracovníků lékařské humanitární organizace Lékaři bez hranic, o odhodlání pomáhat, a také o nelehkém životě místních obyvatel.

REÁLIE

Súdán je největším africkým státem. Rozkládá se na severu afrického kontinentu a nechvalně známým se stal především kvůli dárfúrskému konfliktu. V Dárfúru, v západní části Súdánu, a v sousedním Čadu živoří víc než milion lidí v provizorních uprchlických táborech, kam byli nuceni uchýlit se v důsledku řádění ozbrojenců. Konflikt mezi usedlými zemědělci a nomády trvá v Dárfúru již několik století. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století ozbrojené srážky nabyly na intenzitě v důsledku sucha a předchozího vyzbrojování nomádů arabského původu.

Habila je dvacetitisícové město na hranicích Dárfúru a Čadu. Většinu místních obyvatel tvoří uprchlíci, kteří sem přišli do utečeneckého tábora. Momentálně působí v Habile čtyři humanitární organizace. Jednou z nich jsou Lékaři bez hranic (MSF). Jejich tým čítá od pěti do jedenácti expatů, zahraničních pracovníků a na 120 místních zaměstnanců. Lékaři bez hranic zde působí od roku 2004, tým pracovníků z celého světa provozuje nemocnici, která má několik oddělení. Ambulantní oddělení pro pacienty, kteří přijdou, nechají se ošetřit a zase odejdou, lůžková část pro těžší případy, oddělení ženské, oddělení pro léčbu tuberkulózy, program mentálního zdraví-psychiatrická léčba. Další z problémů jsou také boj s dětskou podvýživou a malárie. Lékaři bez hranic zde začali působit v době, kdy se zde bojovalo a země byla zužována válečným konfliktem.Dnes se situace již uklidnila, obyvatelé uprchlického tábora však neustále potřebují lékařské zázemí, kterého se jim od místního Ministerstva zdravotnictví doposud bohužel nedostává.

Kde se v člověku vezme odvaha a odhodlání začít pracovat pro Lékaře bez hranic? Proč zrovna Dárfúr?

Afrika mě vždycky hodně lákala. Dříve jsem pracoval pro jiné neziskové organizace,nejprve v Čechách, poté docela dlouho v Asii.Přihlásil jsem se, prošel jsem výběrovým řízením a tahle mise do Dárfúru mi byla nabídnuta jako první, tak jsem si řekl, že to zkusím. Potřeboval jsem si sám na sobě otestovat, jak budu v tomhle prostředí, které je náročné na život i na to, jak zmobilizovat pomoc, fungovat. Zároveň mne zajímalo medicínské prostředí, pozadí práce Lékařů bez hranic. Lékaři bez hranic jsou jedna z mála čistě zdravotnických organizací,v podstatě tedy odpadají debaty o tom, zda je zde jejich pomoc potřeba, jak tomu často bývá například u rozvojových programů. Tady je jasně vidět pacient, který trpí, nedostává se mu zdravotnická pomoc, a on jí potřebuje.

Měl si před cestou nějaký obrázek o tom, jak Dárfúr vypadá, jaká je tam situace? Jaké bylo potom srovnání s realitou?

To je vždy takové matné. O Dárfúru se v médiích mluví hodně černě. Říká se, že Dárfúr je nejhorší místo na světě. Takové informace jsem měl i já. Postupně jsem získával informace od ostatních spolupracovníků Lékařů bez hranic, ty už byli trochu konkrétnější, více zaměřené přímo na místo, kam jsem směřoval. Člověk začíná zjišťovat, že to není jen ta černá plachta. Věděl jsem tedy o vysokých teplotách, které mě tam budou čekat, o místním obyvatelstvu, o globálním pohledu na konflikt a hlavně jsem jel s popisem , co mě – jako administrátora – logistika – bude čekat z pracovního hlediska.

Jaké byly tvoje první dojmy, když si poprvé stanul na africké půdě?

Ten úplně první dojem byl v hlavním městě Súdánu, v Khartumu. Velké město podobné těm blízkovýchodním, s velkým suchem a horkem. Khartum je město, které se velmi rychle rozvíjí. Staví se nové budovy,lidé jezdí v moderních automobilech.Když jsem později, po třech měsících, projížděl opět Khartumem, některé části města jsem vůbec nepoznal. Zajímavější však bylo, když jsem poprvé přiletěl do Habily. Když vrtulník přistává, zvedají se obrovské mraky prachu. Ten se pak usadí a vy si všimnete aut neziskových organizací, které zde působí. Mezi nimi jsem pak musel hledat člověka, který mě tu měl vyzvednout. A já ho našel jednoduše – měl tričko s nápisem Medecins Sans Frontieres.

Jaká se tedy situace v dnešní Habile? Momentálně zde žádný válečný konflikt není?

Momentálně ne, ale může nastat v podstatě v jakoukoli denní nebo noční hodinu. Habila je relativně bezpečné místo, pár kilometrů za vesnicí je situace ale již o poznání horší. Cesty jsou nebezpečné, dochází zde ke znásilňování žen, ke krádežím automobilů a k občasným přestřelkám. Lidi, kteří zde žijí, museli utéct kvůli bojům ze svých domovů, kde měli svůj ustálený způsob života. Tím, že tady žijí v utečeneckém táboře, ztratili svůj tradiční způsob obživy. Potřebují tudíž asistenci při zajištění základních životních potřeb jako je jídlo, voda nebo lékařská péče. Některé organizace zde budují centra pro mládež, pro ženy a podobně. Těch potřeb je hrozně moc, protože prostředí je, co se týče počasí, velmi agresivní. Každoročně se musí lidem dodávat velké množství moskytiér, které slouží jako základní obrana proti komárům infikovaným malárií, v období dešťů je potřeba spousta plachet na zakrytí obydlí. Ti lidé se nemají kam vrátit, jediná možnost je zůstat v táboře a přezívat.

Odkud přišli?

Plus minus z okruhu sta, dvě stě kilometrů. Stahují se do Habily jako do jakéhosi správního města, kde jim budou poskytnuty základní služby, které potřebují. Dárfúr je velký jako Francie, každá vesnice má jinou strukturu, zvyky. Zároveň i důvody, proč lidé odcházeli ze svých původních domovů, jsou různorodé. V Habile je centrum obchodu, je relativně bezpečná a teče tudy řeka, díky které je okolí úrodnější.

Jací jsou místní lidé? Jak se zde mísí arabský a africký svět?

To, co všechny místní spojuje, je víra. Všichni jsou muslimové. Když ale člověk přijde na místní market, vidí skutečně různorodou směsici lidských tváří, různé tvary nosů, různé zdobení žen. Žijí tady africké kmeny zvané Masalitové, Zagawas, jedna skupina si říká Borgo... Základní rozdělení je ale etnické – jedni jsou Arabové a druzí Afričani. Arabové jsou nomádi, kočovníci. Mají velkou rodinu, stádo, které ženou stále dál, podle ročních období, a živí se prodejem masa. Druhou skupinou jsou původní Afričané, kteří jsou zemědělci. Oni ví, jak i na suché dárfúrské půdě vypěstovat kukuřici nebo rajčata. Samozřejmě to jde pouze v období dešťů, což je zhruba od srpna do září.

Mají místní lidé nějaké své původní tradice, kulty? Nebo je dnes již vše čistě islámské?

Co se týče víry, islám přijali s díky. Hlavně kvůli písmu, které doposud neznali. Samozřejmě mají také spoustu vlastních zvyků, vedle tradiční medicíny je to například způsob zkrášlování žen. Některé kmeny nařezávají ženám tváře, vznikají tak jizvy, které jsou vlastně známkou krásy. Občas se místní mladí lidé sejdnou a společně skáčí snožmo do výšky. Ženy jsou vyšňořené, mají ve vlasech peníze a jedná se vlastně o jakési dokazování náklonnosti mezi mužem a ženou. Člověk také často vidí, jak někde sedí stařeček a kolem něho spousta dětí. Vypráví příběhy, které slyšel nebo zažil. Hodně informací se předává pouze ústní formou.

Jsou místní lidé gramotní?

Někteří psát umí, někteří ne. Mladí, kteří chodí do přecpaných škol, to umí, staří se to již těžko naučí. Celková gramotnost v Súdánu je kolem 20 procent.

Jak místní lidé žijí? Veškerá pomoc jim je poskytována automaticky? Jak to vnímají? Snaží se nějak o vlastní iniciativu nebo už rezignovali a žijí z toho, co přivezou humanitárci?

Pomoc již za ty roky berou jako samozřejmost, kterou potřebují. Samy se však snaží najít si jiný způsob obživy. Můžou pracovat pro neziskové organizace. U nás pracovalo přes sto místních lidí – od guardů, před uklízečky, kuchařky, lékařský personál nebo řidiče.

To je ale jistě malý zlomek lidí, kterým se tohle poštěstí, pracovat pro místní organizace...Co dělají ti ostatní?

To určitě ano. Pro nás pracovalo asi dalších čtyřicet vyškolených, tzv. komunitních zdravotníků. Ti obcházeli místní obyvatele a snažili se šířit povědomí o nemocnici, zjišťovali, zda někdo nepotřebuje naší pomoc. Místní lidé používají také tradiční léčbu, mnohdy však nestačí, a v tom případě je důležité říci jim, ať se nebojí a přijdou se nechat ošetřit k nám do nemocnice.

Muži mohou jinak pracovat na trhu, prodávat, vyrábět nože, šít. Neviděl jsem muže, že by byli znudění, vždycky si nějakou práci najdou. Otázkou ale zůstává, jestli dokáží svou prací uživit rodinu a jaké mají vyhlídky do budoucna. Čeká je několik dlouhým let na jednou místě.

Jaká je úloha žen?

Většinou se starají o rodinu. Musí vařit, starat se o děti, na svých dvorečcích také často pěstují základní plodiny, většinou kukuřici. Ženy a děti si také samy obstarávají dřevo na vaření, což je jeden z nejtěžších úkolů. Pro dřevo musí často až daleko za město, chodit mimo vesnici je nebezpečné, často zde dochází ke znásilňování.

Co dělají děti? Existuje v Habile školní výuka?

Ty nejmenší děti jsou doma. Hrají si na dvorečcích svých domů stejně jako ty naše děti. Pro větší z nich existuje jedno centrum, kde probíhají hodiny angličtiny. Starší kluci se zde také mohou naučit jak pracovat například se dřevem.

Jak vlastně vypadá Habila? Jak místní obyvatelé žijí?

Habila je suché, horké místo, polopoušť. Lidé žijí v hliněných domečcích o průměru cca čtyři krát čtyři metry, se slaměnou střechou a malých dvorečkem, asi dvacet krát dvacet metrů. Tady žije jedna rodina, s babičkou, dědečkem a spoustou dětí. Dům je vlastně jedna místnost, místo, kam schováte všechny věci, které vám po útěku z domova zůstaly. Slaměných matrací na spaní není nikdy dost,většina členů rodiny spí na hliněné podlaze. Místní vlastní maximálně kolo nebo oslíka, ty movitější dokonce koně. Vodu si donáší v hliněných nádobách, jídlo připravují na ohništi,které je vzhledem k místním teplotám umístěno na dvorku před domem. Záchod je díra v zemi obehnaná plentou.

Odkud berou vodu? Je zdravotně nezávadná?

V Habile byl jednou z neziskových organizací vybudován velmi pěkný systém studní a rozvodů vody. Existují zde veřejná místa, kam si člověk prostě přijde načepovat vodu. Většinou je to práce dětí, ty se starají o vodu, na hlavě nosí až patnáctilitrové kanystry.

Jak je to s jídlem? Funguje zde nějaký přídělový systém?

Jídlo místní dostávají od humanitárních organizací. Vozí se ve velkých pytlích, jednou za čtrnáct dní se vyhlásí distribuční den. Každá rodina má svou kartičku. Místní ženy se sejdou a dostávají svou dávku jídla, podle toho, jak početná je jejich rodina. Dávka jídla by měla vystačit právě na těch 14 dní. Je to hlavně mouka, rýže, olej a asida, což jsou semínka, ze kterých se vyrábí něco jako kaše. Občas také dostanou nějaké šaty.

Když si přicházel s místními do kontaktu, jak tě vnímali? Žijí ve stresu nebo berou již život v táboře jako samozřejmost? Jsou šťastní nebo se v jejich očích zrcadlí strach?

Já jsem si vždycky hrozně užíval každé setkání s místními obyvateli. Každý týden, kdy byl klid, kdy se nic nesemlelo. V takových chvílích by člověk řekl, že jsou tihle lidé nejšťastnějšími obyvateli na planetě. Všichni se zvou na čaj, posedávají. Pak ale přijde jedna hláška, že se něco děje nebo může dít. Všech se hned zmocní strach, bojí se, že se bude zase střílet a člověk to prostě cítí. Oni nepropadají panice, to se tam nenosí, mají ale strach o svoje rodiny a stáhnou se do sebe. Obecně bych to asi shrnul tak, že se jedná o velice milé, pohostinné lidi, kteří mají jednoduchý způsob uvažování, protože žijí v jednoduchých podmínkách. Otázkou je, co by se s nimi stalo, kdyby se konflikt přiblížil znovu až k jejich domovům. V tu chvíli by z nich asi byli sveřepí bojovníci bránící si svá práva a rodinu.

Jak místní lidé vnímají pomoc lékařů?

Existuje jistě velké procento lidí, kteří nechápou, proč tam cizinci jezdí a proč tohle všechno dělají. Větší procento lidí ale pomoc chápe a vítá. Setkal jsem se s jedním názorem, který mluví za vše – vy už jste si to doma udělali hezký a teď jste hodný, že jste přijeli k nám a pomáháte nám udělat si to tady taky hezký. Je to trochu naivní, ale krásné. Myslím si, že pracovat pro Lékaře bez hranic je v tomhle ohledu jednodušší, protože zdravotní aspekt je přítomen v každé kultuře a člověk, který je nemocný, prostě pomoc potřebuje a je za ní rád. Lékaři bez hranic ošetří každého bez ohledu na to, jakou má víru nebo k barvu pleti.

V čem konkrétně spočívala tvoje práce pro Lékaře bez hranic? Ty si pracoval jako logistik –administrátor, co to vlastně znamená?

Vlastně jsem zabezpečoval chod nemocnice a dvou domů, ve kterých bydlí expati( zahraniční zaměstnanci) i místní personál. Od elektriky přes vodu, emailové spojení, objednávaní materiálů, léků. Také jsem se staral o všech 120 zaměstnanců – vyplácení výplat, plánování dovolených, psaní pravidelných reportů... V nemocnici musí být čisto, musí se vytvořit nějaké směny, systém kontrol. Vlastně všechny nemedicínské aspekty. Také jsem zajišťoval převoz pacientů do vzdálenějších, větších, lépe vybavených nemocnic.

Na začátku si říkal, že jeden z důvodů, proč si se rozhodl odjet na misi s Lékaři bez hranic, bylo poznat lékařské prostředí. Bylo těžké vidět lidské utrpení? Setkal ses se smrtí?

Není moc příjemné rozhodovat se mezi třemi pacienty, který pojede do nemocnice a který zůstane. Říci si, tahle paní už to nezvládne, tak jí tady necháme dožít. Vědět, že má před sebou pár hodin a že by převoz nepřežila. K situacím, že vidíš ráno člověka a odpoledne už prostě nežije, prostě docházelo. Lidi se rodí a umírají. Pár minut je ticho, člověk přemýšlí, ale smrt se zastavit nedá. Smrt a zrození k životu patří. Poprvé jsem taky viděl porod a byl to velký zážitek.

Jak vlastně probíhá všední den v nemocnici ?

Většina zaměstnanců jsou lékaři nebo zdravotní personál. Pacient, stejně jako u nás, přijde do nemocnice. Sedne si s lékařským asistentem , dostane registrační kartu a začne mluvit o tom, co ho trápí. Pacient poté dostane léky, které si vyzvedne v nemocnici, v tom horším případě zůstane hospitalizován. Nemocnému je přidělena postel s moskytiérou. S nemocným často přichází početná rodina. Každé ráno probíhá v nemocnici klasická vizita. Pro nás logistiky to znamená dívat se na to, aby bylo v nemocnici čisto, aby zde byla k dispozici čistá voda. Každý den se něco zničí, každý den je třeba něco opravit nebo vylepšit. Nemocnice je otevřená 24 hodin denně.

Jak jste fungovali vy, „expati“, tedy cizinci? Kde jste bydleli, co jste jedli?

Na takovéto misi je potřeba oddělit životní prostory místních a „expatů“ – mezinárodních spolupracovníků. Není to žádný rasismus nebo elitářství, jde o to, že životní styl obou skupin je velmi rozdílný a dohromady by to prostě nefungovalo. My jsme měli svoje místo na bydlení, kde bylo několik slaměných domečků, v podstatě stejných, jako mají uprchlíci, jedinou předností bylo to, že jsme měli zavedenou elektřinu. V každém domečku byla postel s moskytiérou, plechová bedna, kam si dáváš oblečení, když máš štěstí, tak i stůl a židle. Ta elektřina zde není jenom kvůli tomu, abychom mohli pracovat na počítači nebo si poslechnout hudbu, ale především proto, že většina léků musí být nějak uskladněna, v nižších teplotách než je ta okolní, to znamená v lednicích. My jako zdravotnická organizace tu elektřinu prostě potřebujeme. Měli jsme sprchy, záchod, víceméně zase podobný tomu, jaký mají místní. Co se týče jídla, bylo o nás plně postaráno. Všechno je uzpůsobeno tomu, aby se člověk mohl soustředit na práci. Měli jsme svou kuchařku, paní, která vařila na ohništi. Pracovala pro Lékaře bez hranic delší dobu, proto už znala jídla, která nám chutnala. Jim ale naše jídla nechutnají a nám zase nechutnaly ty jejich. Nejčastěji jsme měli rýži, těstoviny, rozvařenou čočku, na ohni opečené kozí nebo ovčí maso. Občas byl rajčatový salát. Jídlo bylo dobré, ale jednotvárné.

V muslimských zemích se pracuje 6 dní v týdnu, jediným volným dnem je pátek. Co si obvykle dělal, když si měl volno?

Absolutně nic. Člověk trošku déle spí, pokud není moc horko, pak si třeba čte, někdy si dokonce uklidí...nakonec stejně zapadne k práci, k tomu, co se přes týden nestihne. Zároveň je pátek chvílí, kdy se člověk může sejít s ostatními cizinci, kteří pracují pro jiné organizace, popovídat si u čaje, vyměnit si zkušenosti. To byly hezké chvilky, hezká posezení, i když bez jakéhokoli alkoholu, ten je v celém Súdánu zakázaný.

Vy jste byli z bezpečnostních důvodů uzavřeni ve vesnici, nemohli jste se tedy podívat dál...chodil si na nějaké výlety? Jaká je v Habile příroda?

Za město se jít nedá. Často jsem chodil k řece, jen tak se koukat jak teče a nechat si omývat nohy. Já jsem chodil pravidelně z kanceláře do nemocnice, abych měl trochu pohybu. Mělo to dvě výhody – jednak jsem cestou potkal místní lidi, mohl jsem s nimi prohodit pár slov, pohrát si s dětmi, a taky se projít. Mohl jsem taky zajít na trh a dát si třeba čaj.

Mluvil si o tom, že v období dešťů se stává ze suchého Dárfúru místy i úrodná země. Jak to tedy vypadá, když je sucho, jak naopak, když konečně zaprší?

Když je sucho, Habila je skoro poušť. Všude je spousta prachu a šílené horko, někdy až 45 stupňů. Po chvíli pobytu na slunci má člověk pocit, že jeho triko mu někdo žehlí žehličkou přímo na těle. Když přijde dešťová sezona, zem se začne krásně zelenat. Prší kdykoli přes den, vzduch se neochladí, ale zmizí prach. V jednu chvíli se poušť změní v zelený, skoro tropický ráj. Pěstovat se dá kukuřice, cibule, rajčata nebo brambory.

Když se řekne, byl jsem na misi v Dárfúru, člověk si představí tu těžkou lopotu...těžké podmínky. Co bylo pro tebe opravdu nejtěžší?

Co bylo nejtěžší? Člověk si uvědomí, že je strašně daleko od jakékoli civilizace...3 týdny jízdy autem...všechno musíš plánovat měsíc dopředu...nemůžu říct, že jsem viděl nějaké apokalyptické vize. Viděl jsem pár lidí zraněných střelnou zbraní, ošklivé infekce, které nebyly včasně léčené. Občas jsem měl pocit, že nic nestíhám, že bych měl pracovat 24 hodin denně, abych všechno stihnul. To se ale nedá. Člověk se musí naučit pracovat maximálně 10 hodin denně a pak si prostě povinně najít způsob odpočinku. Jinak může po několika dnech dojít k absolutnímu vyčerpání.

A nejmilejší událost, zážitek?

Jsou momenty, když zapadá slunce a všechno se rozsvítí červeně. Člověk vyleze na střechu, dá si cigárko a kouká na ztichlou vesnici...Dobrý moment je, když se podaří evakuovat pacienta včas a člověk dostane zprávu, že se jeho zdravotní stav zlepšil.

Jaké pocity v tobě dnes,po návratu domů, zůstávají? Jaká je podle tebe Afrika?

Stýská se mi po mé práci i po lidech, které jsem měl možnost osobně poznat. Zároveň se musím přiznat, že si momentálně hrozně užívám luxusu, který máme tady u nás, v Čechách. Elektřina 24 hodin denně, teplá i studená voda, ovarové koleno s křenem...

Afrika je obrovská a Súdán je největší africký stát. To si člověk nejlépe uvědomí při šestihodinovém letu z Dárfúru do Khartumu. Myslím, že jaká Afrika opravdu je, je těžké říci i po dvaceti tam strávených letech, natož po půl roce. Lidi, které jsem měl možnost potkat, touží v podstatě po podobných věcech jako my – zdraví, šťastná rodina, dostatek prostředků pro život. Oproti nám u nich převládá touha po pocitu bezpečí, kterou my tady tolik řešit nemusíme. Do budoucna bych jim přál,aby mohli žít v pocitu permanentního bezpečí. Myslím si, že spolu s jejich nezdolným optimismem to k šťastnému životu v Dárfúru postačí.

Díky za rozhovor a hodně sil do další práce!

Autor: Jana Šedivcová | pátek 26.10.2007 18:18 | karma článku: 11.83 | přečteno: 1310x

Další články blogera

Jana Šedivcová

Mariánské Lázně ožijí po 70 letech znovu filmem!

Víte, kde se uskutečnil první mezinárodní filmový festival v tehdejším Československu? Bylo to v srpnu 1946 právě v západočeských Mariánských Lázních.

18.7.2016 v 22:38 | Karma článku: 8.93 | Přečteno: 126 | Diskuse

Jana Šedivcová

Mám zvláštní schopnost: vidím čtyřlístky!

První jarní den byl teprve v neděli. A já hned následující pondělí našla v parku při běžné procházce se psem svůj první letošní čtyřlístek. Kolik jich zase letos bude?

23.3.2016 v 12:24 | Karma článku: 15.57 | Přečteno: 405 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Potkan kazišuk

„Víš, Honzo, když měl tehdy Franta ten svůj úlet s tou fuchtlí, tak jsem se na něj hrozně naštvala a řekla si, že mu ty parohy trochu oplatím.“ Maruška si zamíchala kafe, až se šálek zakymácel, a vyslala na mě bojovný pohled.

17.11.2017 v 20:12 | Karma článku: 14.28 | Přečteno: 505 | Diskuse

Jana Slaninová

Počkám, až dopiješ kafe

Petr měl neměnné rituály. Každé ráno na záchod, do koupelny, obléknout, uvařit kafe, vypít v sedě u barového stolku, který odděloval kuchyni od obýváku. Z okna měl výhled na Modřanskou rokli.

17.11.2017 v 19:10 | Karma článku: 15.23 | Přečteno: 323 | Diskuse

Petr Macháček

Jak co v Číně vypadá a nevypadá, aneb obrázková rychloreportáž Rádia Jerevan

Vážení posluchači, dnes jen páteční rychlá obrázková reportáž o tom, že když něco vidíte, tak to nemusí být to, co vidíte.

17.11.2017 v 17:53 | Karma článku: 17.18 | Přečteno: 638 | Diskuse

Pavel Vrba

S hlubokou úctou, pane Wabi Daňku.

Každý z nás, se s menší či větší potřebou „ukrývá „ ve svém vlastním vesmíru. Ten vesmír je pro někoho vyplněný samotou, pro druhého třeba ve skupině sportovců... nebo trampů. Nemohu o sobě pravdivě říci, že bych byl ten pravý tramp

17.11.2017 v 16:03 | Karma článku: 25.13 | Přečteno: 518 | Diskuse

Marek Valiček

Jinej šmrnc

Středoklucký fashion week vrcholí módníma přehlídkama outfitů zdejších domorodců při ranním nákupu rohlíků a mlíka.

17.11.2017 v 13:57 | Karma článku: 22.18 | Přečteno: 477 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1450

můj nejlepší překlep: PRACUJI JAKO REAKTORKA



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.