Jsou čtyři ráno a z mešity už pláče muezín. Svou motlitbou, která opravdu připomíná nářek, přivolává věřící z blízkého i vzdálenějšího okolí. Právě začal největší z muslimských svátků – Ramadán.
Ráno jsme vyšly s Elou jako každý den ven a těšily se na čaj u stánku. Nikde nic. Nejdřív mi to vůbec nedošlo. Tam, kde obvykle sedí paní a vaří čaj a kávu, zůstalo dnes jen prázdné místo a osamocené stoličky. Zamířily jsme tedy do obchůdku, že si alespoň koupíme chleba a něco k pití. Police s jídlem a pult, který je obvykle přecpaný sušenkami, chlebem a vůbec vším možným, zel však prázdnotou. „ Dnes začal Ramadán,“ sdělil mi s úsměvem prodavač. A já si poklepala na čelo…
Ramadán je devátý měsíc muslimského kalendáře. Během tohoto měsíce měl prorok Mohamed boží zjevení. Na paměť této události drží muslimové zvláštní půst, jehož podstatou je přiblížit se více duchovnímu světu islámu. Půst se nazývá saum a spočívá jednoduše v tom, že od úsvitu do západu slunce nesmí žádný zdravý dospělý člověk pít, jíst, kouřit nebo mít sex, ale dokonce by neměl ani žvýkat a polykat. Když se setmí, což je zpravidla časováno na půl osmou, hladoví a žízniví muslimové se začnou doslova přežírat.
„ Dá se to vydržet, zkus si to jeden den a uvidíš, že to není tak strašné, „ odpovídá mi na otázku, jak můžou v tom horkém počasí vydržet nepít jeden z obyvatel khartoumské čtvrti Al Amarat. A já se zase přu – nejíst, ano, to bych vydržela, ale nepít, vždyť to je vysloveně nezdravé…A už bych sáhla do tašky pro flašku s vodou, ale nemůžu. Ani já se teď nemůžu svobodně napít na ulici. Doma samozřejmě můžu, ale na veřejnosti se to nedoporučuje. „ Já jsem si to jeden den zkusila, od rána do večera jsem nic nejedla a nepila – a kolem sedmé mi tak bolela hlava, že se to nedalo vydržet,“ řekla mi sousedka, zdravotní sestra z Francie. Podle jejích slov to opravdu není nic zdravého. Půst jako takový člověka pročistí, ale v tomhle ramadánském půstu následuje po celodenním hladovění pořádná žranice. „ Měli jsme spoustu případů, kdy měli lidé žaludeční problémy. Začínalo to každý den kolem deváté večerní,“ říká dále zdravotní sestra Latitia.
S Ramadánem se mění spousta běžných věcí. Dokonce i pracovní doba. Každý zaměstnavatel musí akceptovat svátky a v době toho největšího se pracovní doba zkracuje zpravidla o několik hodin. „ Dnes začínáme v půl desáté a končíme už v půl třetí,“ sdělil mi velmi dobře anglicky mluvící sudánský inženýr. Není se ani čemu divit. Všichni jsou tak unavení, že by prostě nemělo smysl, aby byli v práci. „ Když přijdeme domů, modlíme se a spíme,“ říká dále inženýr. „ Kolem třetí hodiny začínají ženy připravovat jídlo, několik chodů, tak, aby bylo na půl osmou hotovo,“ sděluje mi s jistým zalíbením a už teď, první den Ramadánu, je z jeho hlasu cítit, že se na to večerní pohoštění těší.
Zítra Ramadán, den druhý…budu nadále sledovat a ptát se na pocity. Zdravím ze Sudanu.
