Děti, děti, kde jste? Vždyť vás není na ulicích vůbec vidět! Eliška si nemá s kým hrát, pojďte ven!!! Takhle nějak bych asi volala z okna, kdybych uměla arabsky. V Khartoumu jsme už týden a zatím jsme tady nepotkali skoro žádné děti. Kde všechny jsou?
O tom, že tady někde musí být, mne přesvědčily zdi pomalované dětskými motivy. Kačer Donald, Teletubbies, ale i jiné neznámé dětské postavičky nebo paní držící miminko v náruči. Stoupla jsem si na špičky a chtěla se podívat dovnitř. Nic jsem však neviděla a ani nebylo slyšet hlásky skotačících dětí. Určitě je to školka nebo škola, musí tam někdo být. Železná vrata však pevně držela závora. Takhle se mi to stalo u dvou školek tady v okolí. Ptala jsem se sousedů, proč je tam zavřeno. „ Nejsou tady děti, je jich málo,“ řekla mi paní co prodává za rohem čaj.
Dnes ráno jsme se s Elou vydaly opačným směrem. Zase ty známé obrázky a železná vrata. Skrz díru ve nad vraty jsem viděla něco se hýbat. Hurá, někdo tady je, konečně! Zaklepala jsem. „ Salam alejkum, mafi mafi….“ ,spustila na mě paní v černé sukni a barevném triku. Vlastně spíš holka stará asi jako já, ale trochu při těle. Měla sice úsměv na tváři, ale když se koukla na Elišku, začala kroutit hlavou a znovu opakovat mafi mafi. Včera jsem se naučila pár slovíček a hned se mi to hodí. Mafi znamená ne. Volně jsem si z jejího výrazu přeložila, že je E la pro jejich školku příliš malá. Prosila jsem paní, která mi sice vůbec nerozuměla, ať nás tady nechá, že tu s Elou zůstanu. A povedlo se. Poprvé jsme s Eliškou vstoupily do africké školky.
Pěkný dvoreček zastíněný střechou vytváří příjemný stín. Zdi jsou pomalované veselými motivy stejně jako z venku. Děti v bazénu, malující chlapeček…Na plastové houpačce se houpaly tři děti, další si hrály na písku a jeden malý chlapeček ne o moc straší než ta naše myška usedavě plakal a volal máma. Chvílemi odbíhal k vratům a třásl s nimi. „Máma máma,“volal stejně jako naše děti. Až později jsem se dozvěděla, že máma se řekne opravdu stejně jako u nás, táta se však arabsky řekne bába. Jak se potom říká babičkám zatím nevím.
Na plastových židličkách tu seděly další dvě vychovatelky. Všechny mi podávaly ruce a následně jsem pak podáním ruky pozdravila i všechny děti. Bylo jich tu ten den asi deset.
Holčička s culíčkem trčícím jako anténa, jeden velký kluk, tak šestiletý, další moc hodný tichý chlapeček v uniformě. Přistihla jsem se, že mu koukám na tu malou černou hubenou nožičku obutou v sandálu. Nakonec přišla holčička celá v červeném, vystrojená jako na bál. Vlásky spletené do copánků jí vlály, když se houpala.
Elinka hned ožila. Vůbec se neostýchala a rozběhla se k plastové houpačce. Kluci jí posadili mezi sebe a už to bylo. Ela se smála a mě se chtělo brečet radostí. „ Je to tady fajn, „ řekla jsem si sama pro sebe. Po pravé straně pískoviště s tak jemných červeným písečkem, že by nám ho v Praze záviděli. Velká kovová houpajda se stříškou, další dvě malé plastové. Pro děti toho tady mají opravdu dost. Dvě skluzavky, dva velké plastové domky, jedno velké auto pro kluky. Vzadu ještě další houpačky a taky krásný nízký kulatý stolek se židličkami. A málem bych zapomněla – na fikovníku, který roste u pískoviště, leží velká papírová panda vycpaná slámou. Po další větvi leze tygr a na zemi stojí obrovská žirafa, který slouží dětem jako koník na hopsání. No prostě paráda…
Děti se, tak jak to jen ony umějí, pěkně předváděly. Ukazovaly nám jak umí skvěle jezdit po skluzavkách, snad tisíci způsoby, kde mají co schované a jak hodně se umí houpat. Tahaly Elišku za ručičku a já jim marně anglicky vysvětlovala, že je ještě moc malá, že takhle rychle na ní nemůžou. Ony mi pořád něco zase svou arabštinou povídaly a bylo jim úplně fuk, že ničemu nerozumím. Myslím ale, že s Elou se domluvily. Prolezly spolu všechna zákoutí a nakonec skončily na pískovišti. Stavěly bábovky a kradly si hračky…prostě jako u nás doma…
Dopoledne uteklo jako voda a já musela jít vařit oběd. Doslova jsem Elu odtrhla od hry a šla se rozloučit. „ Můžeme přijít zítra znovu?,“ zeptala jsem se paní, která se po celou dobu nezvedla z plastové židle. „ Určitě, přijďte,“ odpověděla vesele. Super. Ještě zamávat dětem a zítra nashle. Ať žije africká školka!!!
