V Africké školce
O tom, že tady někde musí být, mne přesvědčily zdi pomalované dětskými motivy. Kačer Donald, Teletubbies, ale i jiné neznámé dětské postavičky nebo paní držící miminko v náruči. Stoupla jsem si na špičky a chtěla se podívat dovnitř. Nic jsem však neviděla a ani nebylo slyšet hlásky skotačících dětí. Určitě je to školka nebo škola, musí tam někdo být. Železná vrata však pevně držela závora. Takhle se mi to stalo u dvou školek tady v okolí. Ptala jsem se sousedů, proč je tam zavřeno. „ Nejsou tady děti, je jich málo,“ řekla mi paní co prodává za rohem čaj.
Dnes ráno jsme se s Elou vydaly opačným směrem. Zase ty známé obrázky a železná vrata. Skrz díru ve nad vraty jsem viděla něco se hýbat. Hurá, někdo tady je, konečně! Zaklepala jsem. „ Salam alejkum, mafi mafi….“ ,spustila na mě paní v černé sukni a barevném triku. Vlastně spíš holka stará asi jako já, ale trochu při těle. Měla sice úsměv na tváři, ale když se koukla na Elišku, začala kroutit hlavou a znovu opakovat mafi mafi. Včera jsem se naučila pár slovíček a hned se mi to hodí. Mafi znamená ne. Volně jsem si z jejího výrazu přeložila, že je E la pro jejich školku příliš malá. Prosila jsem paní, která mi sice vůbec nerozuměla, ať nás tady nechá, že tu s Elou zůstanu. A povedlo se. Poprvé jsme s Eliškou vstoupily do africké školky.
Pěkný dvoreček zastíněný střechou vytváří příjemný stín. Zdi jsou pomalované veselými motivy stejně jako z venku. Děti v bazénu, malující chlapeček…Na plastové houpačce se houpaly tři děti, další si hrály na písku a jeden malý chlapeček ne o moc straší než ta naše myška usedavě plakal a volal máma. Chvílemi odbíhal k vratům a třásl s nimi. „Máma máma,“volal stejně jako naše děti. Až později jsem se dozvěděla, že máma se řekne opravdu stejně jako u nás, táta se však arabsky řekne bába. Jak se potom říká babičkám zatím nevím.
Na plastových židličkách tu seděly další dvě vychovatelky. Všechny mi podávaly ruce a následně jsem pak podáním ruky pozdravila i všechny děti. Bylo jich tu ten den asi deset.
Holčička s culíčkem trčícím jako anténa, jeden velký kluk, tak šestiletý, další moc hodný tichý chlapeček v uniformě. Přistihla jsem se, že mu koukám na tu malou černou hubenou nožičku obutou v sandálu. Nakonec přišla holčička celá v červeném, vystrojená jako na bál. Vlásky spletené do copánků jí vlály, když se houpala.
Elinka hned ožila. Vůbec se neostýchala a rozběhla se k plastové houpačce. Kluci jí posadili mezi sebe a už to bylo. Ela se smála a mě se chtělo brečet radostí. „ Je to tady fajn, „ řekla jsem si sama pro sebe. Po pravé straně pískoviště s tak jemných červeným písečkem, že by nám ho v Praze záviděli. Velká kovová houpajda se stříškou, další dvě malé plastové. Pro děti toho tady mají opravdu dost. Dvě skluzavky, dva velké plastové domky, jedno velké auto pro kluky. Vzadu ještě další houpačky a taky krásný nízký kulatý stolek se židličkami. A málem bych zapomněla – na fikovníku, který roste u pískoviště, leží velká papírová panda vycpaná slámou. Po další větvi leze tygr a na zemi stojí obrovská žirafa, který slouží dětem jako koník na hopsání. No prostě paráda…
Děti se, tak jak to jen ony umějí, pěkně předváděly. Ukazovaly nám jak umí skvěle jezdit po skluzavkách, snad tisíci způsoby, kde mají co schované a jak hodně se umí houpat. Tahaly Elišku za ručičku a já jim marně anglicky vysvětlovala, že je ještě moc malá, že takhle rychle na ní nemůžou. Ony mi pořád něco zase svou arabštinou povídaly a bylo jim úplně fuk, že ničemu nerozumím. Myslím ale, že s Elou se domluvily. Prolezly spolu všechna zákoutí a nakonec skončily na pískovišti. Stavěly bábovky a kradly si hračky…prostě jako u nás doma…
Dopoledne uteklo jako voda a já musela jít vařit oběd. Doslova jsem Elu odtrhla od hry a šla se rozloučit. „ Můžeme přijít zítra znovu?,“ zeptala jsem se paní, která se po celou dobu nezvedla z plastové židle. „ Určitě, přijďte,“ odpověděla vesele. Super. Ještě zamávat dětem a zítra nashle. Ať žije africká školka!!!
Jana Šedivcová
Mariánské Lázně ožijí po 70 letech znovu filmem!
Víte, kde se uskutečnil první mezinárodní filmový festival v tehdejším Československu? Bylo to v srpnu 1946 právě v západočeských Mariánských Lázních.
Jana Šedivcová
Mám zvláštní schopnost: vidím čtyřlístky!
První jarní den byl teprve v neděli. A já hned následující pondělí našla v parku při běžné procházce se psem svůj první letošní čtyřlístek. Kolik jich zase letos bude?
Jana Šedivcová
Tak nám začal Ramadán
Jsou čtyři ráno a z mešity už pláče muezín. Svou motlitbou, která opravdu připomíná nářek, přivolává věřící z blízkého i vzdálenějšího okolí. Právě začal největší z muslimských svátků – Ramadán.
Jana Šedivcová
Jak jsem zabila mouchu holýma rukama aneb když je venku přes 45
Mám rádo teplíčko. Když je doma třicet, libuju si. Ale jaký je život v hlavním městě Sudanu, když je venku 47 stupňů celsia?
Jana Šedivcová
První řádky z horké Afriky aneb welcome to Sudan
Slunce už šlo dávno spát. Na vozíku, který táhl oslík roztával led, já do sebe lila vodu a Elišce zčervenaly tvářičky. Dneska teda pěkně pálilo. Poprvé ode dne, kdy jsem uviděla Afriku...
Jana Šedivcová
MĚSTO UPRCHLÍKů, PRACHU A HORKÉHO SLUNCE
Když se řekne Dárfúr, každému se vybaví válečné hrůzy, krev a hlad. Ondřej Horváth pracoval v západním Dárfúru půl roku jako administrátor-logistik Lékařů bez hranic (Médecins Sans Frontières, MSF). Jeho svědectví z vesnice Habila není pouze o utrpení, ale také o pestrém, přesto mnohdy jednotvárném životě pracovníků lékařské humanitární organizace Lékaři bez hranic, o odhodlání pomáhat, a také o nelehkém životě místních obyvatel.
Jana Šedivcová
Blíží se den D
V sobotu se to stane. Mám strach jako malá holka. Neuvěřitelně se těším a zároveň bojím. Na obličeji mi z toho napětí vyrazil beďar, ačkoli už se dlouho neobjevil. Uměl si vybrat ten pravý čas. Po půl roce zase uvidím svého přítele.
Jana Šedivcová
K čemu máme ČOIku?
Snad každý někdy řešil problém se závadným zbožím, nekvalitně provedenou prací nebo obchodním podvodem. Nevyhnulo se to ani mě. Neváhala jsem a obrátila jsem se na Českou obchodní inspekci. Mylně jsem se domnívala, že mi pomůžou...
Jana Šedivcová
Česká Blair Witch
Byla sobota večer, vlastně skoro noc. Něco mezi desátou a jedenáctou. Po krásném teplém dni se krajinou náhle rozhostil temný chlad. Přesto nás na to místo něco vábilo...jakási zvláštní přitažlivost, touha po neznámém...
Jana Šedivcová
Všechno nejlepší, Janičko!
Dnes mám narozeniny. Jsem ještě mladá, přesto nebudu psát kolik mi je, ale můžete tipovat. Jsem sama doma, nemocná. Můj přítel je v Africe. Mám smutnit? Nee, hezky si to oslavím!!!
Jana Šedivcová
Erotika místo opravy plynu?
Tak nám začal podzim. Listí sice ještě nemá ty správné barvy, počasí už se však hrdě hlásí k blížící se podzimní rovnodennosti. Také teploty jsou nízké – a to nejen venku, ale i doma. Rozhodla jsem se tedy, že zprovozním svoje plynová kamna. Každý, kdo je zná, zná jistě i onen věčný plamínek. A právě ten nešel nahodit. Nezbylo nic jiného než obrátit se na odborníky.
Jana Šedivcová
Dokonalá pražská MHD
Patřím mezi Pražany, kteří nemají auto. Je to bohužel velmi výjimečné, nicméně nás, kteří využívají pravidelně MHD je stále dost. V poslední době ale začínám uvažovat o tom, že už tramvajemi, autobusy a metrem jezdit nebudu. Krom toho, že už na lístek za 30 korun prostě nebudu mít, se také trochu obávám o svůj život.
Jana Šedivcová
Jak jsem našla kapra
Byl krásný letní den. Slunce pálilo do vršovických chodníků a já jsem šla zrovna na poštu. Zase ty složenky, červený svině...pořád jenom plať plať a dávej. Už jsem byla skoro tam, kousek od vršovického dolíčku, kde si fotbalový fanoušci před nedávnem sami vyhrabali svůj klub ze samotného dna. Moje černý žabky se plácaly rozpáleným asfaltem, můj pejsek cupital poslušně vedle mě.
- Počet článků 14
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1459x