Byl krásný letní den. Slunce pálilo do vršovických chodníků
a já jsem šla zrovna na poštu. Zase ty složenky, červený svině…pořád jenom plať
plať a dávej. Už jsem byla skoro tam, kousek od vršovického dolíčku, kde si
fotbalový fanoušci před nedávnem sami vyhrabali svůj klub ze samotného dna.
Moje černý žabky se plácaly rozpáleným asfaltem, můj pejsek cupital poslušně
vedle mě.
Najednou jsem před sebou zahlédla něco lesklého. Podívám se ještě jednou, podívám se na Lízu (můj pes), taky na to koukala jako blázen. Na tom horkém asfaltu ležela rybka. Malá, asi tak deseticentimetrová, leskle stříbřitá rybička. Rozhlídla jsem se kolem sebe, nikde nikdo. Jen já, pes a ta ryba. Sehnula jsem se k ní, ani nevím proč, každý normální člověk by šel asi dál…měla jsem čas, nikam jsem nepospíchala, teda na tu poštu, ale stejně se mi tam nechtělo…Sehnula jsem se k rybce a koukám – ona dýchá. Dělala hubičkou takové ty rybí pohyby a poulila na mě oči. Neváhala jsem, vzala rybku do ruky a rychle jsem začala přemýšlet, co bych mohla udělat pro její záchranu. Jako správný pejskař mám u sebe vždy igelitové pytlíky na psí výkaly, vymyslela jsem tedy, že dám rybu do sáčku a v nejbližším obchodě koupím vodu.
S Lízkou a rybou v sáčku, která krom toho typického rybího hýbání pusou neprojevovala žádné jiné známky života, jsem přešla ulici. První obchod – čínská zelenina. Sotva jsem vešla, říkám si sama pro sebe, nebudeš přeci kupovat vodu, řekni si o ní, trochu ti načepují z vodovodu . Ukázala jsem jim rybku v sáčku a poprosila o trochu vody do toho sáčku. Pochopili. Ryba sebou začala mrskat a já jsem s radostí zjistila, že opravdu žije. Že jsem jí zachránila. Brázdila si sáčkem sem a tam a mě už bylo jasný, že pošta se dneska konat nebude. Otočila jsem svůj směr a s Lízou a rybou, ještě beze jména, pelášila domů.
Kde se tam sakra vzala? Musela tam být chvilku, jinak by na horkém slunci nevydržela. Jak to, že jsem jí objevila zrovna já? Každý jiný by šel bez povšimnutí dál…Co asi jí taková ryba? A co je to vlastně za rybu? Splní mi přání? Cestou domů jsem měla v hlavě spoustu otázek. Rybka se vesele mrskala a já si jí pyšně nesla do svého království.
Doma jsem rychle našla velkou pětilitrovou láhev. Nikdy jsem neměla rybičky, pravda, doma jsme je měli, v akváriu, ale nikdy mě to moc nebralo. Nemluví, člověk se s nimi nemůže pomazlit…nevěděla jsem tedy, co vlastně taková ryba potřebuje. Zatím jsem jí určila jako domov tu pětilitrovku. A zasedla jsem k notebooku. Ještě že máme ten internet!!! Jedním okem jsem koukala na obrazovku, druhým na rybu. Zjistila jsem, že je trochu pochroumaná, měla trochu krvavý bok, ale nic strašného. A hned mi doklaplo, že bude potřebovat něco do žaludku. (Má ryba vůbec žaludek ? ) Nechala jsem net netem rybu rybou, už byla zase ve vodě a ne na horkém chodníku, a vyrazila do nejbližšího zverimexu. „ Dobrý den, máte nějaké krmivo pro ryby?“, vychrlila jsem na prodavačku. Hned se mě samozřejmě zeptala, co že je to za rybky, jestli venkovní nebo akvarijní, sladko nebo slanovodní. Hm, to jsem samozřejmě netušila. Tak jsem jí vyklopila celý svůj prapodivný příběh a rybku jsem jí plus minus popsala. Sdělila mi, že v pětilitrovce do rána umře, že potřebuje vzduch, bublinky. Koupila jsem takové ty sušené rybí vločky- mix. A pospíchala domů.
Ryba nic nesnědla. Navíc se usídlila u dna a vypadala, že jí není moc dobře. Sedla jsem tedy znovu ke compu a začala hledat všemožné informace. KAPR! Je to kapr. Našla jsem malého kapříka stříbrného, krásná rybka, podle velikosti opravdu mlaďoučká. Rozhodla jsem se tedy, že jí nahradím rybník alespoň vanou, snad jí nepohrdne. A taky že ne. Tam se kaprovi líbilo mnohem víc. Začal lítat sem tam a já měla takovou radost, že jsem mu začala říkat Pepin. Našla jsem ho totiž před hospodou U Pepíčka.
Druhý den, po několikahodinovém brouzdání na netu, už ze mě byla teoretická chovatelka kaprů. Koupila jsem mu živé nitěnky. Pepin žral jako o závod. Když jsem se koupala, musel do pětilitrovky, pak zase zpět do vany. Bublinky jsem mu dodávala stálým připouštěním vody a on byl spokojený.
Když jsem ho měla ve vaně týden,když pěkně vyrostl a když už se nedal chytit do ruky, usoudila jsem, že musí do přírody. Zachránila jsem ho, ale už je na čase, aby šel mezi své. Tak jsme se jednoho sobotního dne vypravili k Berounce. Popřála jsem Pepinovi šťastný život a u srdce mě hřál pocit, že beze mě by už asi doopravdy nežil. A vypustila jsem ho. Hned se ztratil, ani nezamával. A přání mi taky nesplnil. Přesto mi bylo krásně na duši a musím přiznat, že na něj často myslím. Na Pepina…
Mohlo by se zdát, že tohle je konec. Ale není. Je tomu několik dní, jdu si to takhle s Lízkou Vršovicemi…a najednou přede mnou kapr. Ten stejný kapr. Trochu menší než Pepin. Bohužel už nešel zachránit. Neměl takové štěstí jako ten můj…
A ještě logické vysvětlení nálezu ryb. Jediné možné, které mne napadlo. Musely sloužit jako návnady a vyskočit nějakému rybáři, který si je nesl k řece. A nebo to bylo jinak J ?
Jana Šedivcová
